Robert Břešťan: Kindrštůbe je víc než slušnost

4.10.2010 Kdo by nechtěl žít ve světě, kde se na sebe lidé usmívají, jsou k sobě ohleduplní a slušní? Takový svět ale těžko pohledat; nenajdeme ho tedy ani v politice. Politika je jen odrazem celé společnosti a ta rozhodně není bratrstvem Mirků Dušínů, což na druhé straně neznamená, že bychom se měli spokojit s tím, že by atmosféře ve společnosti mělo vládnout Bratrstvo kočičí pracky.

Letošní parlamentní volby ukázaly, že (nejen) hrubiánského stylu politiky mají lidé po krk. A situace se navenek opravdu změnila. Poslaneckou sněmovnu ostatně za slušné chování přišel po sedmi letech osobně pochválit i prezident Václav Klaus.
„První týdny a měsíce ukazují, že ubylo hrubostí a osobních útoků, což se snad ve sněmovně projeví i na klidnější a dělnější komunikaci,“ řekl prezident a dodal: „ Bylo by dobré, kdyby i v zásadních a jistě oprávněných politických střetech ubylo vulgarit, zkratovitých reakcí a nedůstojných schválností. I v tomto ohledu, nejenom tvorbou zákonů, je parlament normotvorným prostorem, neboť, ať si to přejeme či nikoli, atmosféra ve sněmovně, prezentovaná veřejnosti prostřednictvím médií, na atmosféru v celé společnosti působí.“

Pravda. Na druhé straně slušné chování není nic, k čemu by se měli dospělí lidé, tím spíš v určitém postavení, opakovaně vyzývat. A nakonec by se za to neměli ani chválit. Měla by to být – zejména pro lidi v jistých funkcích – prostě samozřejmost.
Na poslance (senátora či vysokého úředníka…) je vidět rozhodně víc než třeba na instalatéra či tesaře. Od ústavních činitelů se i proto nečeká neotesanost ani chování, po němž by měli raději chodit kanálem. Bez ohledu na to, že se to tak ve dvacetileté novodobé české historii často děje. Nositel významné funkce má být zkrátka i ztělesněním důstojnosti. Pozor – nezaměňovat s arogancí, přezíravostí a pocitem, že „když jedu já, všichni musí stranou“.

S apelem na slušnost se od různých politiků setkáváme i před blížícími se komunálními a senátními volbami. Při vzpomínce na to, v jaké atmosféře probíhala kampaň před volbami do sněmovny je ta žádost vlastně na místě.
Strany se zjevně z předchozí dlouhé, únavné a negativní kampaně aspoň trochu poučily. Pochopily třeba to, že sympaticky klidný a uměřený způsob jednání byl jedním z klíčů rekordní popularity premiéra Jana Fischera a jeho vlády. A stranám také jednoduše došly peníze na to, aby vzájemnými urážkami a napadáním oblepily republiku a zaplavily tiskoviny.

Podstatný je i fakt, že z politické scény se vytratily dvě hlavní polarizující osobnosti posledních let. Jiří Paroubek nenápadně poslancuje, ale jinak se stáhl do ústraní, píše knihu vzpomínek a zásobuje facebook svými postřehy. Mirek Topolánek tu a tam dá novinám rozhovory, v nichž zejména zdůrazňuje to, jaký je úspěšný podnikatel. Dost možná se tak snaží preventivně rozhánět podezření kolem výše svého majetku.
Každopádně facek, vztyčených prostředníčků, siláckých výroků a vulgarit v politice skutečně ubylo. Kdo ví, třeba i proto, že po volbách takřka na nulu klesl i počet tiskových konferencí a jiných politických ad hoc akcí živě přenášených televizí. Nebo prostě P.R. experti a volební manažeři ucítili nový vítr a změnili mustr, podle něhož by se měl úspěšný politik chovat.

Ať tak či onak, je nutno připomenout: jedna věc je slušnost navenek, druhá to, jak se člověk cítí, když si chtě nechtě sáhne do svědomí.
Zdravit, přidržet ženám dveře, chovati se způsobně a dbát na etiketu je sice hezké, ale pokud pak po večerech domlouvám kšefty, kdy erár krvácí a soukromé kapsy bobtnají, pletu si legální lobbizmus s korupčním kšeftařením, pak je slušnost jen trapná maska. O tom, že je tohle chování „ekl“ se v Guthu-Jarkovském ani ve Špačkovi, pochopitelně nedočteme. To má být totiž přirozená „kindrštůbe“. Kdo je opravdu slušný, ten ji má.

autor: Robert Břešťan
šéfredaktor ČRo Rádia Česko